Tvar

„Některé básně dávají velkorysý prostor pro rozhlížení se po místech, za která se zodpovědné osoby stydí a všeobecně se patří na ně nadávat. Obvykle jsou špatně přístupná, zarostlá, na první pohled nezajímavá a nemají být na očích, protože kazí dojem z města. Jsou nemilou externalitou ‚civilizovanosti‘, vyvažují naleštěnou tvář nových sídlišť jako zbytečné odkrojky jejich vzniku. Jsou to místa, na kterých jako by se člověk neměl vyskytovat, a když, tak ne dlouho, a vlastně by ani neměla být místem – jsou to nemísta. Zarostlé, špinavé, škaredé, šupácké ostrůvky, zákoutí nebo celé plochy, trčí z nich různé věci, můžou být nebezpečné – a kdo by si jich všímal. Přesto k nim mnozí nějak po svém lnou. A nemusí to nutně připomínat romantickou fascinaci ruinami. Do těchto míst občas není snadné se dostat, lze je zkoumat jen zdáli. ‚Cesta, kterou se prodere báseň, není schůdná pro člověka,‘ píše Iva Jakimiv ve své nejnovější sbírce Onde.“

🖊 Esej Alexandry Brockové je k přečtení v nejnovějším Tvaru i na našem webu: https://itvar.cz/poetika-nemist

„Možná jsem jen paranoidní, ale když na sítích něco vypadá, že to bylo kurátorsky vybráno přímo pro mě, předpokládám za tím spíše generalizace a přiřazení mého online já k nějaké homogenní demografické či zájmové skupině. Díky Orwellovi už víme, že válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost je síla. Dnes vidíme, že personalizace je masovost. A onen hnací motor významového posunu? Umělá inteligence,“ píše Ondřej Schmid.

Jeho sloupek si můžete přečíst na https://itvar.cz/masovost-na-mir

Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
dnes něco o únavě.

Navedl mě na ni titulní rozhovor tohoto čísla Tvaru, který pořídila Simona Martínková Racková s Dorotou Ambrožovou, jež učinila tématem své nejnovější knihy nespavost. Je to ovšem specifický typ nespavosti, ten, který zažívá žena v mateřství; vzpomněl jsem si na Čechovovu brutální povídku Spát a spát! z roku 1888 o třináctileté služce, která celou noc kolébá dítě svých pánů, aby ho nakonec k ránu v napůl delirickém stavu udusila – a usnula šťastným spánkem. Spánková deprivace je příšerná věc a může vést k dalším příšerným věcem. „V první řadě to způsobí strašnou únavu,“ popisuje Ambrožová, „která je všeprostupující a nelze se jí nijak zbavit. Protože jediné, co potřebujete, je vyspat se, a ono to nejde. Způsobuje to velké zoufalství a bezmoc, protože člověk ví, že řešení jeho problému je ve spánku, a nedokáže s tím nic udělat.“ Rozdíl mezi Čechovem a Ambrožovou je zřejmý: tato popisuje biologicky podmíněný proces, kdežto onen odhaluje systém. Dětskou práci, sociální nespravedlnost, redukci člověka na funkci v soustavě, která odebírá právo na základní lidskou potřebu.

Ale i Dorota Ambrožová mluví o jiné únavě, která je také systémová. O únavě literárního provozu: tlaku, který způsobuje ekonomická prekérnost, potřeba obhajovat svou existenci (dlouhodobě únavné je „vysvětlit veřejnosti a politikům, že investice do kultury je něco, co se vrací. Lze při tom argumentovat čísly, která jsou reálná. Když to porovnáme s jinými odvětvími, která tohle dělají systematicky už od revoluce, jasně vidíme, jak jsou jinde“) a snad i pocit, že literatura má ještě dnes mít nějakou relevanci, nést nějakou existenciální nebo společenskou váhu. Únavné je koneckonců klást si pořád tuhle otázku: Má, nebo nemá? A pokud ano, kterou z obou? Moc pěkně o tom píše Jiří Kratochvil v krátké, ale úderné glose, nicméně zcela aktuálně jsem měl při sledování diskusí ohledně nominací do české reprezentace na letošní Frankfurt pocit, že nějakou určitě ještě ano: existuje totiž docela dost lidí, kterým není úplně jedno, jak se tato země v zahraničí prezentuje. Jenže část únavy literárního provozu nepochybně pramení z toho, že stát, kterému by mělo na zvyšování kulturní prestiže, diplomatickém a v posledku i ekonomickém efektu záležet, se k podpoře literatury staví momentálně všelijak.

Ale ani to není jen aktuální potíž, která by spadla z nebe. Únava z permanentní legitimizace tady naráží na cosi hlubšího – a o čem vlastně tak či onak mluví všichni výše zmínění: Literatura má reprezentovat společnost, která si však zároveň není jistá, k čemu literatura vlastně je. Doporučuji opět skvělý, emotivní, ale zcela přesný text Jakuba Hauberta v rubrice Nad knihou, věnovaný knize Davida Graebera Práce na h***o. Graeber svým dnes již slavným termínem bu****it job myslel práci, která nepřináší žádnou hodnotu. V našem kontextu upozorním na jeden paradox, který (mi) bere dech: zatímco kultura má obhajovat svou existenci, náplní bu****it jobs je – předstírat relevanci. Když už nic jiného, snad jen proto je lepší být v té první skupině.

Abychom tedy skončili trochu radostněji. Po těch několika měsících nejistoty víme, že pro vás zvládneme uspořádat pár Večerů Tvaru. První proběhne už 9. června, kdy v úvodu zmíněná autorka rozhovoru, naše kolegyně Simona, bude uvádět knižní vydání všech svých tvarovských profilových rozhovorů, kterých za léta svého působení v naší redakci pořídila… inu, hodně, nechte se překvapit. A ve třetím červnovém týdnu se uvidíme na festivalu Knižní lázně v Mariánkách, kde představíme hned to příští tvarovské číslo, které bude site-specificky věnované Karlovarskému kraji. Protože lázně na únavu pomáhají jako máloco, ne že ne.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, rekonvalescenční čtení.

Jan M. Heller, šéfredaktor

📲 Vybrané texty jsou už nyní k přečtení na www.itvar.cz.

📰 Předplaťte si Tvar, který tak budete mít každé dva týdny ve schránce.