EchoPrime

Knihovna Václava Havla (KVH), ta instituce, která dvacet let nosí jméno, jež pořád pro mnohé hodně znamená, je v těžké krizi. Minulý týden se zhroutila dovnitř, zkolabovala za pochodu a v přímém přenosu, za lačných pohledů médií – a nevěřícného zírání publika na sociálních sítích. Samozřejmě není to tak, že by se zřítil dům (v pražské Ostrovní ulici, rád jsem tam chodil), ale rozpadly se tam „strukturální“ vztahy, které tam ale byly od začátku dosti komplikované, napjaté a jaksi potenciálně výbušně nastavené. Vládla tam vždy křehká a ohrožená rovnováha, spíš než smír jakási tichá zákopová psychoválka, o níž přitom zvnějšku málokdo věděl.

Problém ale vůbec nebyl v obsahu a činnosti, kterou Knihovna, tedy ti lidé, kteří tam pracovali, po patnáct let vyvíjeli. Ti připravovali programy, pořádali akce, produkovali velké množství různých diskusí, setkání, seminářů a tak dále. Dům to byl (a pořád ještě je) skoro každý večer otevřený, opravdu živý, důležitý kulturní bod na mapě centrální Prahy. Tým těch lidí tam uskutečňoval zhruba to, co si Havel přál a s čím Knihovnu kdysi zakládal: Udělejte si z toho takový klub, kam budete rádi chodit. To je jeho autentický výrok z roku 2010, když se program pořádně rozjížděl. Bylo to v havlovském duchu, měl takové věci rád a věděl, jaký význam mají místa, kde se lidé můžou setkat a mluvit spolu. Možná by si ještě představoval, že by tam byla taky „hospůdka“ nebo prostě něco, kde by se mohlo večer pokračovat. Je pravda, že zprvu se tam podávalo víno (jedna sklenka na osobu), ale pak se začalo šetřit a byla k mání jen voda a tyčinky. Vstup zůstal ovšem volný. I proto se Knihovna jevila jako společensky velmi vlídný prostor, kam mohl zajít každý, prostě zabočil z ulice a posadil se tam. Nepůsobilo to ani trochu snobsky, sektářsky, elitářsky, nebylo to zdaleka jen pro „pražskou kavárnu“ – i když nedá se nic dělat, její příslušníci tam byli asi hosty nejčastějšími.

To samozřejmě nemělo být všechno, a ani Havel by si asi nepřál, kdyby to byla jen literární kavárna jeho kmene, což vskutku nebyla. Ale má-li fungovat nějaká – havlovsky řečeno – „smysluplná“ činnost, musí mít srozumitelné zadání, uchopitelný obsah a konkrétní téma. To zaručovali lidé, kteří měli o Havlovi určitou představu, znali ho když ne osobně, tak jeho texty a hry, rozuměli mu „havlovsky“: nebyl pro ně nějaké simulakrum či avatar imitovatelný AI, ale historická postava, na niž je možné navazovat, aby to dávalo smysl. To se v Knihovně víceméně dařilo. Byl to diskusní klub, ale také badatelna, archiv, trochu muzeum, knižní redakce, učitelská sborovna. Byla to, s nadsázkou řečeno, nátlaková organizace v duchu karikované „pravdy a lásky“, čemuž je nutné rozumět též sebeironicky. Havel bez ironie a schopnosti se na sebe dívat kriticky není Havel. Kdo pro tenhle havlovsky dialektický rozměr měl pochopení, ten sledoval, co se tam děje, se zájmem a chodil do Knihovny rád, i když ne všechno mu muselo být po chuti. Ano, mohla mluvit více hlasy a být rozkročena více do stran. Ale to je vždy subjektivní.

Problém byl v něčem jiném. Zaprvé: samozřejmě to musel někdo platit.

Celý text najdete zde:
https://www.echoprime.cz/a/HLdnZ/konec-kavarenskeho-zivota-vpodniku-pani-havlove