No Architects

MODROOKNÝ DŮM

Role architektek a architektů při rekonstrukci domu je krásná v tom, že je jako druhá šance, jako opravný termín. Jako kdyby původní autor domu dostal možnost se na dům po dokončení s odstupem kriticky podívat a řekl si: „Možná jsme ty parapety měli snížit. Možná, že to zábradlí těm schodům nebo balkonu tolik nesvědčí, zvlášť když kvůli němu neotevřou okno. Možná, že jsem měl stavebníkovi tu krátkou garáž víc rozmlouvat. Možná…“

Výchozí stav byl výsledkem nedotaženého modernistického snu původních autorů. Pravděpodobně blouznili o tom, že méně je snad vždycky více, nebo věřili, že dělají stroj na bydlení, ale i jejich talenty měly své limity. To vše překryl fascinující nános devadesátkových oprav vrcholících klasickou meruňkovou fasádou. Samozřejmě se zateplením na hraně smysluplnosti a všemi detaily, které jen lze při zateplování oblouků či oken v rozích nevyřešit. A přesto byl dům pořád plný kvalit, které by novostavba majitelům nemohla nabídnout.

Dostali jsme šanci vygumovat všechny drobné „vyšlismy“, vrátit se v čase a dům znovu poskládat z jeho největších kvalit, prolít jej nejsoučasnějšími technologiemi, připojit všechny jeho funkce na internet a vložit ho zpátky na piedestal nové zahrady. Použili jsme k tomu všechny hlavní díly, ale jejich spoje jsme obrousili, občas něco doplnili, občas zahodili.

Spojnicí asketického vnějšku s bohatým vnitřním životem domu jsou hliníková okna a dveře, jejichž speciálně namíchaná modrá barva se rozlévá nejen na vnitřní i vnější parapety, ale napouští svou atmosférou celý dům. V domě se lze setkat se třemi jemně rozdílnými interiéry - společnou částí a se dvěma byty. Interiéry spojuje záměrná čistota a chirurgická přesnost nábytkových řešení. Jejím odrazem je i nenápadná tenká červená linka vinoucí se jako tepna po zábradlí, hranách soklů, futer i nábytku v části interiéru.

Před závorkou při každé rekonstrukci je to, co nemá být vidět na první pohled – technologie. Podlahové vytápění, tepelné čerpadlo atd. To vše je dnes banalita. Podstatou je chytrá domácnost s programovatelnými světly, čidly přítomnosti, elektromotorickými zámky, volitelnými režimy atd., vše dálkově řiditelné a kontrolovatelné. A cože je to ta chytrá domácnost? To není kotel zapínaný sms heslem. To je moment, když přijedete domů, vjedete autem až do garáže, aniž byste sahali na jakýkoli ovladač vrat, a přitom posloucháte v autorádiu oblíbený podcast. Při vystoupení z auta jdete domem do bytu, aniž byste si někde ručně rozsvěceli, či nastavovali intenzitu, a přitom váš podcast stále běží ze skrytých reproduktorů tam, kde zrovna jste, aniž byste museli poslech přerušovat. Anebo také ne, podle toho, jak si vše sami nastavíte.

Tak vypadá opravdová modernizace modernismu.

Foto: Studio Flusser

KŘÍSENÍ SUDET

Sudety. Krušnohoří. Hory tu před sedmdesáti lety přišly o srdce i duši, protože museli odejít ti, co to tu milovali. O jeden lidský život později to už ale opět neplatí, lidé se vztahem k místu se sem vrátili.

Dostali jsme příležitost vzkřísit jednu místní dožívající samotu. Vytvořit zázemí letních táborů a rodinného horského ubytování. Rozhodli jsme se definitivně opustit linii depresivní nostalgie i prvoplánové horské romantiky, odpoutat se od mýtu věčně opuštěného a chátrajícího kraje. Měli jsme potřebu vytvořit spíše zářící místo, kypící životem. I proto jsme pro nový život areálu zvolili bílou.

Starému stavení jsme posadili na hlavu odolný ocelový čepec, který přes dřevěné spojující přestřešení svahu přechází na přiznané novostavbě rovnou v běloskvoucí ocelový oblek. To vše jsme pak posadili na podstavec z místního krušnohorského kamení, trosek minulosti.

Interiéry apartmánů i správcovského domu jsme pojali jednoduše s kapkou útulnosti, ale i odolnosti tváří v tvář masovému návštěvnickému užívání. Včetně těch nejnáročnějších – rozjařených dětských „táborníků“, kteří se tu pohybují šťastně divoce, s vlasy od kouře, prsty od smůly a občas s nějakou tou krásnou přírodninou v ruce.

Foto: Studio Flusser, dron No Architects

Má to cenu!

Expozice v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě, kterou na letošní Designblok, Prague International Design Festival pro Terezu Talichovou a její značku Tititi navrhla naše kancelář pod vedením one and only Daniely Baráčkové, byla mezinárodní porotou oceněna jako Nejlepší prezentace designéra/ky!

Prostá sestava soklů replikující renesanční dláždění, na němž se nacházejí Tereziny krásné figury k poctě odvážných žen, uspěla v konkurenci dvou stovek vystavujících.

Děkujeme!

Foto: Studio Flusser

Zveme vás na letošní Designblok, Prague International Design Festival, kde v rámci kurátorované výstavy High Craft v Letohrádku královny Anny najdete naši spolupráci s úžasnou Terezou Talichovou a její autorskou značkou Tititi.

VÍC, NEŽ SE ZDÁ / No Architects / foto: Studio Flusser

Co vše může nabídnout průměrně velký městský byt? Pokud se řešení interiéru nedegraduje na dekorace a bytové doplňky, ale naopak se bezešvě propojuje s inovací dispozic, stavebním řešením i technickou infrastrukturou, může toho často nabídnout víc, než se zdá.

Statisticky průměrná velikost českého bytu je 86,7 metrů čtverečních. Takový byt prý pak svým obyvatelům poskytuje průměrně 2,9 obytných místností a kuchyni. Vzali jsme přesně takový průměrný byt a zaměřili se na maximalizaci jeho obytného potenciálu. A vzniklo toho víc, než se zdá na první pohled. Ač dokonce podprůměrně veliký, nabízí byt po rekonstrukci stavební program blížící se spíše rodinnému domu. Na svých limitovaných dvaaosmdesáti metrech čtverečních nabízí s trochou nadsázky až 11+kk. A sice vstupní halu s denním světlem, dlouhou centrální chodbu s posezením, dva dětské pokoje s komfortním spaním pro tři děti, dvě koupelny, samostatnou toaletu s úložnými prostory, kuchyni se stolováním až pro osm osob a obývací pokoj s knihovnou, za jejíž rozměry by se nemusel stydět žádný intelektuál, pracovní kout, rodičovskou ložnici a domácí saunu, díky které rodina přestala přes zimu stonat. A samozřejmě též příruční šatnu, sklad a prádelnu v jednom. To vše za vstupními dveřmi průměrně velkého bytu ve stoletém bytovém domě, jakých jsou v Česku tisíce. Přes tak nasycenou náplň se však se nejedná o bezduché skladiště s chodbami, náš návrh nerezignuje na snahu o velkorysost a poctivý detail. Na poetiku, bez které je každá stavba jen pouhou bezduchou investicí.

Okénko mezi halou a kuchyní nabízí také jeden speciální efekt. Když se zavřou posuvné dveře do kuchyně, tak při zakrytí okna černým papírem s malým otvorem ve středu je možné zde provozovat cameru obscuru – dírkovou komoru, předchůdce fotoaparátů a zrcadlového promítání.