Trikolora Praha

Doc. Zdeněk Koudelka: Benešovy dekrety lze zrušit. Na restituce by to ale nestačilo

„Z pohledu práva dnes mají Benešovy dekrety sílu obyčejného zákona,“ připomíná náměstek ministra spravedlnosti Zdeněk Koudelka.

Občas se tvrdí, že Benešovy dekrety jsou vyhaslé, tedy právně nevýznamné. Ale Benešovy dekrety nejsou mrtvé. I dnes jsou podle nich vydávána rozhodnutí, která dopadají na majetkové poměry. Je to důsledek toho, že po válce nebyl správní aparát konsolidovaný. Docházelo k zabavení majetku bez vyřízení žádostí o přezkoumání věci, pokud postižení tvrdili, že se jim dle dekretů československé občanství a majetek zachovaly.

Po únoru 1948 zanikl zájem na dokončení řízení, neboť se majetek zabavoval všem, nejen Němcům. Ovšem restituce obnovily důležitost Benešových dekretů. Ústavní soud stanovil, že neskončená řízení dle Benešových dekretů o tom, zda se dotčeným osobám zachovalo československé občanství, musí dokončit Ministerstvo vnitra, což je určující pro následnou majetkovou restituci. Ovšem tím, jak končí restituční spory, končí i tato obživlá aktuálnost Benešových dekretů.

Jak se dají dekrety zrušit

Z pohledu práva dnes mají Benešovy dekrety sílu obyčejného zákona, a to i ústavní dekrety, protože samotný čl. 5 odst. 3 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku z 3. 8. 1944 stanovil, že je může změnit Národní shromáždění zákonem. Navíc Ústava od 1. ledna 1993 stanovila, že všechny dosud platné ústavní předpisy, které nevyjmenovala jako součást ústavního pořádku, mají sílu obyčejného zákona. Benešovy ústavní dekrety patří mezi odústavněné předpisy. Již Ústavou z 9. května 1948 byly odústavněny ústavní předpisy upravující státní občanství. Obyčejným zákonem se vracelo československé občanství Němcům, kteří nebyli odsunuti, což se stalo postupně, nejpozději zákonem č. 34/1953 Sb.

Zrušit jakýkoli dekret prezidenta může Parlament zákonem. Řada dekretů již byla zrušena. V roce 1960 byl zrušen dekret o platech členů vlády či v roce 1993 byla zrušena zákonem o audiovizuálních dílech část dekretu o opatřeních v oblasti filmu. Benešových dekretů bylo mnoho, řešily spoustu věcí a část je zrušena.

Dopad na restituce

I kdyby byly zrušeny dekrety odebírající státní občanství a majetek Němcům a Maďarům v roce 1945, nebude to mít dopad na neskončená restituční řízení. V nich se totiž občanství ani majetek neodebírá, ale jen se autoritativně ověřuje, zda určitá osoba, zpravidla již nežijící, v roce 1945 podle těchto dekretů o majetek přišla. A platí, že i když se právní předpis zruší, tak se nadále použije, řeší-li se podle něj událost, která nastala před jeho zrušením. I dnes platný zákon o státním občanství z roku 2013 zrušil předchozí zákonnou úpravu státního občanství, ale pokud bude posuzována otázka, zda někdo nabyl či pozbyl státní občanství v roce 1990 či 2000, použijí se tehdy platné zákony, ne zákon platný dnes.

Aby se vracel majetek odsunutým sudetským Němcům, musel by být přijat zvláštní restituční zákon vracející majetek. Obdobně jako pro vydání majetku v předešlých osobních či církevních restitucích musely být vydány restituční zákony, nestačí zrušit původní znárodňovací zákony. Žádná politická strana nemá v programu přijetí restitučního zákona o vrácení majetku odsunutým Němcům, kteří nemají naše občanství.

Ovšem restituční zákon vůči neodsunutým Němcům byl již přijat v roce 1992 za trvání Československa Českou národní radou, proto se vztahoval jen na Českou republiku. Podle zákona č. 243/1992 Sb., se vracel pozemkový majetek těm Němcům, kteří nebyli odsunuti a nejpozději v roce 1953 získali zpět československé občanství. Tento zákon vylučoval z restituce ty, kteří se provinili proti československému státu, tedy restituovat mohli i ti, kteří byli pasivní, zatímco Benešovy dekrety zachovávaly majetek jen Němcům, kteří aktivně bojovali za Československo.

Josef Sláma : Je tomu 84 let co došlo k vyhlazení obce Lidice na Kladensku. Je třeba si tyto nelidské skutky a hrůzné počínání německých nacistů připomínat, nezapomínat nedávné temné období našich dějin. Zvláště v době kdy někteří politici naší země, relativizují, marginalizují tyto negativní události. Vše má své příčiny a následky, co se dělo na našem území, v období tzv. protektorátu našim občanům, žádnou omluvu nemá a nesnese. Šlo o samotnou existenci našeho národa a jeho života na našem území, analogii s pozdějším komunistickým vývojem pokládám za historický nonsens, který nemohu hodnotově ani odborně přijmout. Nezbývá než se s úctou, pokorou, poklonit památce obětí nacistické zvůle a konstatovat nezapomínáme.

První místopředseda Trikolory přímo na komoru 👊

Zdeněk Koudelka: Proč nemít euro

Od doby, kdy měny opustily zlatý či stříbrný standard, tedy možnost výměny konkrétního platila za pevně určené množství zlata či stříbra, jsou měny založeny na důvěře. Důvěra v měnu vyplývá z důvěry ve stát, který měnu vydává.
Článek je odemčený

Důvěra v měnu je důvěrou ve stát či státní společenství

A to je problém eura. Euro za sebou nemá konkrétní stát, ale Evropskou unii, respektive Evropskou měnovou unii. Evropská unie je svazek států s nerovnoměrným hospodářským vývojem a bez jednotící státní ideje. Je svým založením slabší sdružení, než bylo Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz, Jugoslávie či Československo. Tyto státní svazky se zdály ve své době pevné a trvalé. Nepřežily však otřesy vyvolané historickými zlomy, které dřív či později přijdou i vůči Evropské unii. Zažil jsem rozval Sovětského svazu a rozdělení Československa. Moji dědové zažili rozpad Rakouska-Uherska. Pakliže nevydržely tyto státy, pochybuji, že podobné historické otřesy vydrží bruselská unie.

Rozpad Rakousko-Uherska a rozdělení Československa

I když není jisté, zda dojde k rozpadu bruselské unie, je v rámci odpovědné správy státu správné s touto možností počítat. Euro se při rozpadu bruselské unie stane přitěžujícím faktorem. Při rozpadu státu či svazku států zaniká i jeho původní měna, byť to nemusí být ve stejný okamžik. Avšak v každém nástupnickém státě dochází k jinému hospodářskému vývoji, zvláště inflaci. To pak nutí státy, které jsou na tom lépe, odtrhnout se od původní měny, a tím se odtrhnout od velké inflace v nástupnických státech, které jsou na tom hospodářsky hůře.

Proto Alois Rašín v březnu 1919 oddělil kolkováním původních stejných rakousko-uherských bankovek československou korunu od koruny maďarské a rakouské a obdobně Václav Klaus v únoru 1993 oddělil korunu českou kolkováním původně stejných bankovek československých od slovenské koruny. Při rozpadu státu či státního společenství je pro nástupnické státy vznik nové měny nutností. Má to však své náklady. Ten stát, který si uchová vlastní měnu, si komplikace a náklady při možném rozpadu bruselské unie ušetří. Vlastní měna je významnou ochranou před některými důsledky kolapsu bruselské unie.

Proč krach bruselské varianty integrace

Důvody možnosti krachu bruselské varianty evropské integrace jsou v byrokratickém pojetí a sebevražedné ekonomické politice. Původní idea Evropy jako volného prostoru pohybu zboží, služeb a kapitálu se zvrhla v Evropu růstu nevýkonné byrokracie, Evropu hloupých politických rozhodnutí, jako bylo přijetí masové migrace a zeleného údělu. Čím více se posilovala centralizace unie od maastrichtské až po lisabonskou smlouvu, tím více Evropa ve světe ztrácela. Účinností Lisabonské smlouvy znovu vzrostla moc bruselských orgánů. Ovšem zároveň klesá síla evropské ekonomiky v porovnání s jinými světovými oblastmi, především USA, Čínou a Indií. Evropa upadá.

Podstatou hloupé politiky bruselských orgánů je způsob jejich výběru. Zatímco politické jedničky chtějí být francouzskými prezidenty a německými kancléři, do Bruselu evropské mocnosti posílají třetí politickou ligu. Neexistuje evropský národ, ani evropský lid, tudíž ani evropská politická elita. Bruselská elita je elita úřednická, ne státnická. Toto se v Evropské unii nezmění, protože se nezmění základ její integrace. Proto i v budoucnu bude evropská ekonomika upadat, budou se prohlubovat sociální problémy a díky proběhlé masové imigraci v západní Evropě budou velké problémy vnitřní bezpečnosti. Občané nebudou věřit Bruselu, jeho institucím, a tedy ani euru. A bez důvěry žádná měna nepřekoná vážný otřes.

Vyhraje, kdo první uteče

Státy, které euro jako měnu přijaly, mohou dopadnout při rozpadu měnové unie různě. Neubde-li rozklad Evropské unie rychlý, ale bude probíhat v etapách, vyhraje ten, kdo z eurozóny uteče nejdříve. Může nastat situace, kdy nějaký stát opustí euro jako první či jeden z prvních a ostatní státy euro budou po nějakou dobu používat, byť bude oslabené. Odcházející stát vydá svoji vlastní měnu a vymění ji v poměru 1:1 za euro. Při běžné měnové reformě stát zaplatí výrobu nových bankovek a stáhne staré, které se stanou dobré jen pro výrobu tepla ve spalovnách. V případě, že euro zůstane v některých státech nadále platidlem, odcházející stát zaplatí výrobu bankovek nové měny, ale eurobankovky, které na svém území stáhne z oběhu, budou mít stále hodnotu a může jimi zaplatit své dluhy v eurech.

Samozřejmě se to zbytku států, které nadále budou euro používat, nebude líbit, ale nic s tím nenadělají. Navíc bude započat proces rozpadu nejen eurozóny, ale i bruselské unie, takže nebudou mít ani politickou a vojenskou sílu na odcházející stát tlačit mocensky. Spíše se tím proces rozpadu jen urychlí. Pokud tedy přijmeme euro, je vhodnější ho v případě počátku procesu rozvalu unie opustit, co nejdříve. Ten, kdo bude poslední, tomu zůstanou jen bankovky v ceně papíru na spálení.

(Ústavní právník doc. JUDr. Koudelka, Ph.D., je náměstkem ministra spravedlnosti a místopředsedou Trikolory.)