Petr Lachnit

Postavení občana tváří v tvář úřadu není rovnocenné ☹️

„Už v 18. století byl vydán příkaz zapisovat do matrik všechny narozené děti bez příplatku k taxe štolové. Toto opatření tehdy rozhodně nebylo laskavostí katolické církve a pokusem ulevit lidu od části povinných církevních plateb. Důvod byl zcela pragmatický. V té době se totiž stále více stávalo (zejména na venkově), že nemajetní rodiče nedávali po křtu zapsat dítě do matriky, aby ušetřili peníze požadované za zápis. Důsledkem bylo, že dříve či později se matriky začaly rozcházet se skutečným stavem.“

Proč to připomínám? Stále častěji se objevují pokusy různých orgánů státní správy vytvořit nové poplatky, či zvyšovat poplatky stávající se zdůvodněním nezbytnosti sankcionovat některé negativní jevy. Příklad? Zvýšení poplatku za zápis změny bydliště se zdůvodněním, že zvýšení poplatku odradí občany od častých změn bydliště v případech hrozících exekucí. Naivita takového zdůvodnění by byla směšná, kdyby nešlo o tak vážnou věc. Nejde jenom o to, že žádné zvýšení není vážnější sankcí než hrozící exekuce. Jde především o důsledky v evidenci obyvatel.
Někdejší zrušení tzv. přechodného bydliště sehrálo jednoznačně negativní úlohu. Dnes už to takto můžeme po mnohaletých zkušenostech konstatovat. Neuvěřitelné množství občanů totiž díky tomu žije na zcela jiných adresách, než je jejich uvedené místo bydliště. Chceme snad ještě tento stav dále prohloubit?

Státní správa nám velmi často zdůvodňuje opakované zvyšování poplatků stoupajícími náklady na vyřizování agendy, na vyhotovení nových dokladů, registračních značek. Ale my jsme si nevybrali dražší dokumenty nebo dražší registrační značky. Státní správa rozhodla o jejich zavedení, podobě nebo provedení.

Ve vztahu ke státní správě se nejedná o tržní mechanismy. Nemůžeme si vybrat dodavatele nebo službu prostě odmítnout, protože je drahá. Navíc nikdo, kdo kdy byl jednat na nějakém úřadě, neodcházel s pocitem, že by se s ním jednalo jako s váženým zákazníkem.

Jestliže často hovořím o potřebě vlídnosti v chování správních úřadů, je to proto, že postavení občana tváří v tvář úřadu není rovnocenné: úřad, nikoli občan má právo rozhodovat. Proto vlídnost. Kdyby tomu bylo jinak, úřad by se jistě sám zákazníka snažil přilákat a podle toho se choval.

Nezaměňujme tedy, prosím, pojmy. Státní správa není tržním subjektem a nemůže proto poskytovat placenou službu podle požadavků zákazníka. Je totiž mimochodem financovaná ze státního rozpočtu. Její režijní náklady, mzdy a vyřizování veškerých agend jde totiž z našich daní. Z našich peněz. Není tedy důvod, proč by ta samá služba měla být placena dvakrát. Jednou z daní, podruhé přímou platbou ze strany občana.

Do jistě míry lze pochopit, že zavedením poplatků lze regulovat některé samoúčelné kroky občanů, a které mohou státní správu neúměrně nebo zbytečně zatěžovat. V každém takovém případě je ale nezbytné velmi důkladně zvažovat, jaké důsledky taková regulace přinese. Pokud jejím přínosem bude chaos, prohlubování rozporů mezi vykazovanou evidencí a skutečností, pak je třeba takové zvyšování poplatků nebo jejich zavádění jednoznačně odmítnout.

Státní správa slouží zemi, nikoli země státní správě. Úřady tady jsou pro občany, nikoli občané pro státní správu!

Když se velká slova lámou o malé příběhy 🤓 Po volbách se u nás vždycky rozhostí zvláštní ticho. Takové to ticho, které bývá mezi dvěma ročními obdobími — když ještě není jaro, ale zima už se vzdala. V tom tichu pak vystoupí nově zvolení představitelé, trochu nesví z té náhlé pozornosti, a pronášejí větu, která se stala součástí politického kalendáře stejně spolehlivě jako první sníh: „Budu pracovat pro všechny občany.“

Je to věta, která zní hezky. Možná až příliš hezky. Jako když si člověk slíbí, že bude od zítřka žít lépe — a přitom ví, že zítřek bude nejspíš podobný dnešku. Ale přesto ten slib vysloví, protože v něm je naděje, že by to tentokrát mohlo vyjít.

Když tu větu slyším, představuji si politika, jak chodí městem s notýskem a zapisuje si přání lidí, které potká. Jeden chce víc stromů, druhý méně listí. Jeden chce víc parkování, druhý méně aut. A politik se snaží najít mezi tím vším nějakou rovnováhu, jako když se člověk snaží udržet starou židli, která se kýve na všechny strany.

Jenže svět je větší než notýsek. A lidé jsou složitější než jejich přání. A čas je kratší, než by se hodilo.
Politici to vědí. Kdyby chtěli mluvit s každým občanem, strávili by celé funkční období v nekonečné řadě schůzek, které by se podobaly dlouhým zimním večerům — jeden jako druhý. A mezitím by se nestalo nic. Ani nová lavička, ani opravený chodník, ani jeden krok, který by byl vidět.
A přesto ten slib říkají. Možná proto, že „pro všechny“ neznamená „splním každé přání“.
Možná znamená jen: „Budu se snažit nezapomenout, že tu jste.“ A to je slib, který má svou tichou krásu. A tady přicházejí ke slovu spolky.

Ty nenápadné ostrůvky lidské pospolitosti, kde se lidé scházejí, aby dělali to, co je baví, a přitom si navzájem trochu drželi svět pohromadě. Rybáři, hasiči, turisté, památkáři, zahrádkáři, kulturní spolky. Každý z nich je malý svět, který má své radosti, starosti i vlastní rytmus — někdy veselý, jindy trochu unavený.

Chce li politik vědět, co trápí rybáře, nemusí stát na břehu s každým zvlášť. Stačí zajít na jejich schůzi. Dozví se, kde chybí lávka, kde přibývá odpadků a kde ryby zrovna nemají náladu.

A když chce vědět, co trápí památkáře, stačí se projít s nimi kolem staré kapličky. Dozví se, že opadlá omítka není jen omítka, ale kus paměti, který se pomalu loučí.

A tak je to se všemi. Každý spolek je jako malá kniha, kterou stačí otevřít. A politik, který umí číst, najednou slyší mnohem víc hlasů, než kolik by stihl vyslechnout v kanceláři.

Možná právě v tom spočívá skutečný obsah onoho slavného slibu. Ne v tom, že politik vyhoví všem. Ale v tom, že nikdo nezůstane stranou, ani ti tiší, kteří se neozývají.Že každý má někde svůj hlas — a že ten hlas může být slyšet.

A to je slib, který stojí za to brát vážně. Ne proto, že je dokonalý. Ale proto, že je lidský. A lidské věci bývají křehké - a právě proto mají cenu.

ROZHOVOR: Místostarosta Prahy 5 Petr Lachnit (ANO) se dlouhodobě věnuje drogové problematice i sociální oblasti. Server SinMed.cz ho znovu navštívil na radnici, aby zjistil, zda se od posledních článků situace nějak posunula.

👉 https://www.sinmed.cz/aktuality/at-si-zkusi-bydlet-na-andelu-mistostarosta-prahy-5-uderil-kvuli-drogam-744.html

Páteční zahájení smíchovské části festivalu Khamoro 2026 v parku Portheimka. 👫 💃

Dopravní šarlatáni od Pirátů si hrají s Pražany 🧟‍♀️

Pražané, coby dlouholetí pokusní králíci v rukou „vědců“ z Pirátské strany, si pro tentokrát oddechli. Experimentální návrh na léto uzavřít pro automobilovou dopravu Malostranské náměstí a Smetanovo nábřeží jim naštěstí městští zastupitelé hodili na hlavu.

Nejvyšší politický orgán metropole odmítl další z nápadů pirátských alchymistů s tím, že „odmítá řešení dopravní situace formou dílčích a nesystémových zákazů průjezdu v jednotlivých městských částech bez předchozího posouzení vlivu na celou dopravní síť hlavního města“, a bere na vědomí „negativní dopady nekoncepčních a izolovaných dopravních omezení“, a také „narůstající nespokojenost občanů s nekoordinovanými uzavírkami a zákazy průjezdu“. Chce se mi zvolat: Konečně! Vždyť takové usnesení tady mělo být už dávno. Jenže až nyní máme před volbami, což znamená i částečný návrat rozumu v některých stranách vládnoucích Praze.

Jeho absencí se ale stále může chlubit pirátský náměstek primátora pro dopravu Jan Beránek (Piráti). Jen si připomeňme pár jeho nedávných výroků. Například prohlásil, že „vozy typu SUV do městského provozu nepatří a byla stvořena někam na hory nebo do těžkého pracovního nasazení“. K tomu dodal, „že pokud už tady ta SUV máme, tak bych se přimlouval za to, aby jejich řidiči platili více za parkování, a aby byla skutečně všechna vybavena kvalitními bezpečnostními systémy proti nehodám“.

Svá moudra dále rozvinul do teorie, že trend vyššího počtu takzvaných SUV aut možná souvisí i s tím, že máme relativně dostupné pohonné hmoty ve srovnání ke kupní síle. „To znamená, že cestování individuálními automobily se výrazně zdemokratizovalo a je dostupné pro mnohem větší část společnosti,“ tvrdí. Druhá část jeho snů se válkou v Íránu již vyplňuje. Když před několika týdny litr motorové nafty stál padesát korun, určitě usínal s pohodou na líci s vědomím, že „oddemokratizace“ cestování automobily právě startuje.

Jako pokusní králíci si ale Pražané připadají i v jiných oblastech. Místo dvou pruhů na dopravně významných komunikacích běžně máme jeden, ten druhý totiž užívají jednotky cyklistů denně. Nutno také zmínit experiment s téměř zříceným Libeňským mostem, který neschopností pirátských politiků ne a ne opravit. A tak se možná dočkáme jakéhosi provizorního přemostění, což by umožnilo alespoň obnovit tramvajovou dopravu.

Uzavírka Smetanova nábřeží a okolí Malostranského náměstí tedy do voleb nehrozí. V případě pirátského úspěchu by se ale podobné pokusy mohly vrátit. Třeba i v Praze 5. Co například zavřít Plzeňskou či Holečkovu ulici? I když ty jsou vlastně v „experimentu“ už nyní.